| | |
|
|
|
Vegetariánství a apatie křesťanského člověka zasutá apoteóza zvířete - esej - část 2
Ryze theologicky odborné literatury o vegetariánství není mnoho. V rozsáhlých theologických kompendiích sice nalezneme tu a tam alespoň heslo či odkaz na křesťanský způsob života bez masité stravy, ale stěžejních odborných prací , které si zasluhují překladů do národních jazyků pro svoji váhu a smysluplnost, je poskrovnu. Americká theologická škola, representovaná hlavně církví Adventistů sedmého dne (Seventh-Day Adventists), pojala vegetariánství jako podstatnou složku svého duchovního zaměření, a tak není divu, že asi 80% jejích laiků a téměř 100% duchovních jsou vegetariány. Literatura vycházející z katolického prostředí je velmi rozrůzněná. Obvykle se jedná o kratší, úvahová a meditativní díla z pera křesťanských laiků, kteří se ale o církevní hierarchickou autoritu opřít nemohou. Radostnou výjimkou je americký jezuita John Dear , představující v církvi proud silně ekumenického smýšlení, který nauku o vegetariánském způsobu života předává svému okolí zcela "legálně" a s velkou pozitivní odezvou. Pakliže bychom měli určit společného jmenovatele, na jehož základech se budují, resp. znovu objevují hodnoty vegetariánského způsobu života, je zcela nabíledni poukázat na - Bibli. Na Písmo ukazují téměř všichni autoři studií o vegetariánství, i ti nejstarší včetně českých přispěvatelů. Etický vztah ke stvoření a zvláště etický vztah ke zvířatům je vykládán ve většině případů právě z biblických textů. Filosofické (ontologické) a ryze dogmatické hledisko věci bývá až na výjimky docela upozaděno. Tento filosofický a "dogmatický" nezájem překonávají dvě významné postavy protestantské theologie, Albert Schweitzer a Karl Barth. V protestantské theologii americké provenience převládá odkaz na biblické pasáže a stopy o "vegetariánském ráji" více než kde jinde, což symbolicky dokládá např. "Deklarace mírumilovného Království" od Andrew Linzey(e) (Declaration of the Peaceable Kingdom) , která je odkazy na Písmo doslova protkaná. Antropocentrismus dogmatiky, a to bez rozdílu katolické i protestantské, má v kapitolách "O Stvoření" na mysli výhradně "stvoření světa jako celku nebo stvoření člověka", jak dokládá např. Igor Kišš a jak je vidno také z hlavních dokumentů II. Vatikánského koncilu a sociálních encyklik Jana Pavla II. (Výhradní antropocentrismus, tentokrát ve vztahu k životnímu prostředí, postuluje také Smlouva o Ústavě pro Evropu - Kapitola III - Politiky v dalších oblastech, oddíly 3 - 6, kde jsou práva zvířat obecně shrnuta do slabé, nestatečné a vetché formule: "…požadavky na dobré životní podmínky zvířat jako vnímajících bytostí…", čl. III - 121.) Ač-li o "vegetariánském ráji", který nám představuje začátek knihy Genesis v obou svých vrstvách (Kněžský spis + Jahvista), panuje obecná shoda, souhrnně je kladen hlavní důraz na nový, očekávaný, ideální stav stvoření (které bude opět vegetariánské), jež nalezneme u Izaiáše 11, 6 - 8. Je s podivem, že Izaiášské lyrické zpodobení mesiášského království pokoje, které je přeci možné chápat jako půvabný výraz starozákonní mystiky, přijímají mnohé křesťanské denominace, a to dokonce bez zvláštní exegetické ekvilibristiky. Zde mystika jednoznačně spojuje jinověří. Izaiášův doslova pohádkový obraz budoucí vzájemné concordie obyčejně působí na člověka daleko silněji, než nabroušené argumenty biblistiky či etiky. Podobně je vnímán také příběh sv. Františka z Assisi, jehož eschatologická percepce je jen těžko napodobitelným impulsem křesťanům všech církví bez rozdílu. Buďtež nám proto tyto příklady vodítkem v přemýšlení. Jelikož se zde nejedná o syntézu etického učení o stvoření, přírodě a zvířatech, budeme se v této úvaze brát trochu jinou cestou, jež však bude mít etiku stále na zřeteli. Jako předstupeň našeho uvažování jsem vybral dvojí zpodobení života člověka a zvířete, které nám přinášejí Jiří Melantrych z Awentýnu a Jan Ámos Komenský . Důvod, proč předkládám tyto dva příklady, je jednoduchý. Ač může poetika jejich děl znít dnešnímu člověku úsměvně a komicky, přesto si myslím, že ho nejen "neruší" a neodvádí od skutečného záměru autora, totiž od realisticko-psychologické sondy do duše zvířete a člověka, nýbrž ho spíše nabádá pohlédnout na jejich "vztah" z intimní blízkosti - zvířata jakoby byla téměř cítit, jejich hlas jakoby zazníval nedaleko od čtenáře; efekt vrhnutí čtenáře ad medias res je dokonalý. To vše platilo pro Melantrycha i Komenského. Paradoxně je to ona "univerzální vůle k životu", nikoliv "individuální vůle k životu", zakoušená u jednotlivce, třebaže nejnepatrnějšího, která stojí a má stát u etického přemýšlení nás všech. K ní se přidávají láska s pravdou, které stojí odnepaměti v centru etiky. Přesně to dělají Melantrych a Komenský, i když v opačném gardu. Vůli zvířat k životu znají velmi detailně, setkávali se s ní v každodenním životě a vědí také, jak je těžké tuto vůli k životu zvířatům odejmout, tzn. uvěznit je a zabít je. I proto přinášejí starobylé tisky o zvířatech nedocenitelnou etnologickou a religionistickou hodnotu. Křesťanství nezná "nábožensky motivované" vegetariánství, resp. nenásilí vůči zvířatům, ale přesto zvířata zasahují do jeho spirituálního života (půst, sváteční jídla atp.) podobně jako v hinduismu či buddhismu.
autor: Mgr. Zdeněk Ambrož Eminger, Th.D.
Existují samozřejmě i výjimky. Např. Gotthard M. TEUTSCH, Mensch und Tier. Lexikon der Tierschutzethik, Vanderhoeck & Ruprecht 1987. Schweitzerova "etika úcty k životu" je ryzím filosofickým a theologickým zdůvodněním toho, jaké je postavení zvířat v řádu Stvoření. Schweitzerova polemika s Descartem a oceňování Kanta je toho dobrým důkazem. Viz. Albert SCHWEITZER, Etika úcty k životu, in: Kultúra a etika, Slovenský spisovatel´ 1986.
Velice zajímavou konfrontaci Barthova pohledu na existenci a smysl života zvířat lze nalézt v myšlenkách Andrew Linzey. Viz. Andrew LINZEY, Animal theology, University of Illinois Press 1995, s. 9 nn. | | |
Obraz hospodářského zvířete dnešní doby, který podává např. Peter Singer ve své knize Osvobození zvířat , je ukrutný a šokující. Domnívám se ale, že zvířata, o kterých Singer píše, jsou stále spatřitelná jen za jakousi clonou či oponou. Zachycení jejich utrpení je sice dosti plastické, ale ke škodě věci, myslím, je zachyceno až příliš technicistně. Melantrych a Komenský neznali velkofarmy a o svrchované důstojnosti lidské osoby nepochybovali ani na okamžik. Zvířatům však byli blíže snad proto, že byli blíže sami sobě i Bohu? Etiku úcty k životu, jak ji formuloval Albert Schweitzer , lze zakoušet prvně a autenticky vůči jednotlivcům, vůči tomu a těm, kteří jsou bezprostředně v mém dosahu, které vidím, kteří a která mně slouží, a co je důležitější, která jím.